Hasicí zařízení je nezbytným předmětem pro hašení požáru, který je často zanedbáván ostatními a může být použit, když je to naléhavě potřeba. Zejména v dnešních výškových budovách, se spoustou dřevěných, plastových a textilních dekorací, jakmile dojde k požáru, pokud není k dispozici řádné hasicí zařízení, může to způsobit katastrofu.
Hasicí přístroje v dávných dobách byly velmi jednoduché, nic víc než háčky, sekery, lopaty, kbelíky a podobně. První skutečný speciální hasicí přístroj byl vynalezen v roce 1816 anglickým kapitánem, rodákem z Norfolku Manbym, a byl to jen jeden nebo dva bubny naplněné stlačeným vzduchem obsahujícím více než 1 litr vody.
V polovině 19. století francouzský lékař Gallier vynalezl přenosný chemický hasicí přístroj. Smíchejte hydrogenuhličitan sodný a vodu v sudu a použijte další skleněnou láhev, abyste udrželi kyselinu sírovou v ústech sudu. Při používání je láhev rozbita úderníkem, který míchá chemikálie, produkuje oxid uhličitý a vytlačuje vodu ze sudu.
V roce 1905 vynalezl profesor Laurent z Ruska v Petrohradě pěnové hasicí činidlo, smíchal síran hlinitý s roztokem hydrogenuhličitanu sodného a přidal stabilizátor. Může účinně izolovat kyslík a udusit plamen.
V roce 1909 získal Davidson v New Yorku patent na použití oxidu uhličitého k lisování tetrachlormethanu z hasicího přístroje, kapaliny, která se okamžitě změní na těžší, nehořlavý plyn, který udusí plamen. Od té doby se objevila řada malých hasicích přístrojů, jako jsou suché práškové hasicí přístroje a hasicí přístroje s kapalným oxidem uhličitým.