Hasicí přístroj - hasicí přístroj v dávných dobách je velmi jednoduchý, nic víc než háčky, osy, piky, sudy a tak dále. První skutečný speciální hasicí přístroj byl vynalezen britským kapitánem Norfolkem Mambim v roce 1816 a pouze 12 sudů bylo naplněno 1 litrem vody a stlačeným vzduchem.
V polovině 19. století vynalezl francouzský doktor Gallieres přenosné chemické hasicí přístroje. Bikarbonát sodný se smíchá s vodou v barelu a v sklenici úst se použije skleněná láhev naplněná kyselinou sírovou. Při použití se palčivý kolík používá k rozbití lahve, míchání chemikálií, vytváření oxidu uhličitého a zanášení tlaku vody z hlavně.
V roce 1905 profesor Laurent z Ruska vynalezl v Petrohradě jakýsi pěnový hasicí prostředek, mísil síran hlinitý s roztokem hydrogenuhličitanu sodného a přidal stabilizátor, který byl nastříkán pěnou oxidu uhličitého a vznášel se na hořícím oleji, barvě nebo benzínu, účinně izoloval kyslík a hasicí plameny.
V roce 1909 dostal Davidson v New Yorku patent na použití oxidu uhličitého k vytlačování tetrachloridu uhličitého z hasicího přístroje, který by se okamžitě stal hořlavým těžším plynem, který by mohl plameny ucpat. Od té doby existují suché práškové hasicí přístroje, kapalné hasicí přístroje na bázi oxidu uhličitého a další malé typy hasicích přístrojů.